Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nic na tom světě se nemá brát příliš vážně. Dokonce ani death metal ne. Ano, vidím zdvižené (pečlivě zastřižené) obočí našeho dočasně stávkujícího DM grófa Reapera, ale je to přesně tak. A jako empirický důkaz můžeme podávat debut severokarolínské úderky UNDRASK, která se po dvou bezejmenných EP rozhoupala k vysoustružení regulérní desky. Podle obalu by jeden tipoval heavy speed beroucí si na paškál Strážce galaxie, ale Američané mají jiný apetit.
A tím výjimečně nenarážím na tělesnou konstituci frontmana Stevea Wynna. I když u ní vlastně můžeme začít. Tenhle chrčící lidský donut má v sobě kouzlo lidí, kteří nejsou tlustí, ale krásně kulatí. Z jeho projevu, který rozhodně není v intencích žánru nějak výjimečný, srší nápadná uvolněnost a bezprostřednost, charakteristická pro projev celé téhle smečky, kterou baví pivo, zombie horor, fantasy, sci-fi… a samozřejmě death metal.
Přesněji řečeno (ano, jsem si vědom neklidného podupávání kolegy Reapera, který čeká na příležitost, aby mohl opustit sál a zdolat další pětitisícovku) melodický death metal severského střihu. Máte rádi pohanské vibrace AMON AMARTH, ale trochu vás štve jejich heroická stylizace a sebevykrádání? Taky se vám stýská po dobách, kdy IN FLAMES byli ještě zábavnou kapelou, u níž si death metalová drsnost podávala kliku s vytříbenou melodikou? Dejte si tracky jako „Primal Revelation“ či „Faceless Eyes“ a přivoňte tu povědomou vůni destilační „Colony“. UNDRASK mají podobně vášnivou zálibou v kloubení tvrdých laufů a neustále prozpěvující melodické kytary, které jako by nikdy nevyschla inspirace.
I když kostry skladeb na „Battle Through Time“ jsou zčásti velmi přímočaré, kytarové Darryl Dewitt / Erik Collier si se svými party vyhrají do sytosti. Nechybí heavy metalové dvojhlasy, ostře sekané deathové riffy, zábavné konflikty mezi rozzuřeným hoblování a melodickým kouzlením. UNDRASK mohou na první poslech působit jako generická záležitost, nad kterou pokrčíte rameny zařadíte do narvané kartotéky „dobře zahrané, stokrát slyšené“. Jenže pak zjistíte, že to chcete slyšet po sto první, po sto druhé a záhy už kvartet z Greensboro drží pevné místo v playlistu. Hladký drive, který tenhle kotouč nabírá s každým poslechem, je prostě návykový.
Kapela totiž ovládá přesně ten typ promyšleného „mám-na-salámismu“, který odděluje kapely zábavné od kapel zábavovkových. UNDRASK hrají podle známých not, ale hrají s ozbrojující upřímností a kompoziční i řemeslnou zručností, která zdaleka přesahuje čiré fanouškovství. Navíc v závěru alba se projevuje i jejich ambicióznější „já“. Taková „Final Right“ sotva urazí fanoušky seriózního technického death metalu. V její ostře sekané a proměnlivé matérii vynikne vedle živelného Wynnova vokálu i precizní basová práce Aarona Schimmela, který celé desce dodává hutnou soudržnost.
UNDRASK ovládají svoje smrtící řemeslo s jistotou. Pokud hledáte žánrovou obdobu heavy metalových bavičů GLORYHAMMER, neváhejte ani chvíli, naládujte laserový kanón a vzhůru na cestu časem!
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.
Fínsky melodicky death so štipkou blacku som objavil až tento rok, ale hrali mi v aute i doma celé leto. Ich siedmy album som teda privítal s rozkročenou náručou a oni ju naplnili po okraj. Nič prelomového, skrátka ich osvedčená kvalitka.
Třicet let po založení je HORNA ve formě. Starý kozel Ville Pystynen, nestor finské blackové scény, za to umí vzít. Ostrý vysypaný BM, halekavá finština a taky rock'n'roll. A skvělé nápady, třeba ústřední melodický motiv v "Hymni II" z hlavy nedostanete.
Hleďme, kolega Noisy deklaruje SACRILEGE. Inu, SARCASM jsou jati hluboko v deathmetalových devadesátkách (založeni 1990, reaktivováni 2015) a navíc mají i blackový "edge". Jsou tam i DISSECTION, jinak je to spíše standardní, ničím nevybočující deska.